5. den

Taky super téma do tohodle pochmurného počasí, ach! Nevadí, třeba se mi podaří to pojmout trošku veseleji :)

5. den - okamžik, kdy si přemýšlel/a o sebevraždě

Troufám si říct, že každý člověk prochází určitými životními cykly. Nejdřív je všechno fajn a barevný a zadarmo a doma pohoda. Pak je překvapení, že za deset korun to tolik fajn a barevný není, ale furt doma pohoda. Pak začnou mít rodiče divný názory, ve škole se snaží dělat všechno pro to, aby nás znechutili a všechno je ještě dražší. A už to není vůbec barevný, spíš jen černo bílý. Pak přestaneme stíhat, rodiče se zcvoknou, jsou to největší tydýti na světě, uplně mimo mísu, úča je fakt děsná, škola pruda, na nic nejsou prachy, kámoš taky nemá na cíga, a už je to všechno jen šedo bílý. Blablabla. A pak jsou rodiče vlastně docela v pohodě lidi, asi měli i někdy pravdu (ale opravdu jen někdy), školu dělám jakou jsem si vybral a je to moje věc, jestli tam budu chodit nebo ne. S penězma se to dá pořešit alternativně nějakou brigádou, pohoda parta. A všechno je relativně finančně dostupný, barevný, doma pohoda. A tak to může být stále dokola. 

Nicméně, vzpomněla jsem si na jeden okamžit, kdy jsem našim oznámila, že se pujdu zabít. Byla to sedmá třída ZŠ, já jsem se dostala na gympl, asi víc štěstí než rozumu, ale dostala jsem se. No a jako odměnu jsem si vybrala fakt cool teplákovku z Kenvela. Tepláky a k tomu takovou vestičku (ala tričko se zipem uprostřed). A v té době bylo fakt nejvíc cool nosit dlouhé džíny a courat je po zemi, prošlapat si je a i ty cáry courat po zemi. No a tak jsem nosila ty tepláky, courala po zemi (tak jako všechno vlastně, jsem lehce podmíráček) a cítila se jako bůh. Prošlapala jsem si do nich díru a to bylo ještě lepší! Věděla jsem, že jsem něco víc, než ostatní děcka, že mě obdivují a závidí mi. No a maminka moje milovaná, když mi ty tepláky prala, spatřila ty děsivé prošlapané díry a cáry umorousané od chodníku, štěrku a bahna a oznámila mi, že mi ty tepláky ustřihne. Já jsem dostala hysterický záchvat, který vyústil právě v oznámení, že se jdu zabít. Ano, stále se bavíme o teplácích z Kenvela. A moje klidná maminka se mě jen zeptala na způsob, jakým hodlám sebevraždu vykonat, že má jen obavy, že se mi to nepovede a pak budu nadosmrti třeba na vozíčku. Na to jsem jí tuším už vůbec nic neřekla, protože můj hysterák naprosto dokonale zmrazila a mě byly najednou ty tepláky uplně šumafuk, protože jsem si tehdy možná poprvé uvědomila hodnotu lidského života. A do dneška s oblibou říkám - dokud nejde o život, jde o hovno :)