Je to téměř rok, co jsem napsala poslední příspěvek. Je neuvěřitelné, kolik se toho za poslední rok změnilo. Rovnou se přiznám, že bývám časově na štíru, takže ani po tomhle malém comebacku nebudou pravidelné články, rubriky, nic takového. Možná změním koncept blogu? Možná jsme změnila sebe? Počkat! Mění člověk sám sebe, nebo ho mění jeho okolí?
Je to téměř sedm let, co jsem nehrála na kytaru. A přitom mám pocit, jako by to bylo ještě letos před létem, kdy jsem chodila pravidelně za paní profesorkou brnkat. S takovým zvláštním pocitem se dívám do rohu pokoje za skříň, kde jsou v obalech zavřené a 7 let netknuté dvě kytary. Ne, nemohlo to být letos před létem, letos jsem přeci dělala státnice. Těch 7 let se mi zdá být hrozně krátce a přitom je to tak dávno. Je mi hrozně smutno, jsem asi příliš sentimentální. Sahám po krabici s kapesníčkama. V hlavě mám živý zážitek z Nohavicova koncertu. On byl dokonalý! Stál tam s kytarou, jako kdyby se s ní už narodil. Znal jí lépe než svoje boty.... Ne, teď ještě není ta správná chvíle. Chvíle dojít pro tu kytaru a zažít ven velký comeback.
Je to téměř deset let, co jsem ho poznala. Ano, zdaleka mi nebylo ještě ani patnáct v té době, ale ty jeho oči. Kdybyste je viděli, věděli byste o čem mluvím. Taková malá velká dětská láska. Pak jsme se vídali. A pak ne. A za pět let jsme spolu chodili. A pak ne. A pak jsme se po deseti letech potkali na jeho akci. On mě nečekal, ale já jsem věděla, že tam bude, že se uvidíme. Byla jsem na to připravená, očekávala jsem, že to bude zvláštní a jiné. A silné. Že jsem řekla, že jsem na to byla připravená? Evidentně nebyla. Je to téměř deset let a je to jako kdyby to bylo letos na jaře.
Je to téměř patnáct let, co jsem si myslela, že budu paní doktorka a nebo herečka. A ono ne. Co bude za rok? Za sedm, deset, patnáct let? Bude to tak, jak si myslím, že to bude? Co vůbec bude pozítří? Jediné jisté je, že venku se brzy stmívá a ráno začíná být kurevská zima.
